Před 100 lety byla Koločava součástí Československa, dnes v nejbezpečnějším regionu Ukrajiny zoufale chybějí turisté. Vydali jsme se po českých stopách zjistit, jak místo vypadá nyní a proč má během války smysl podporovat tamní ekonomiku.
Slyšela jsem o ní už nesčetněkrát. Nejspíš to máš podobně – Koločava se většině z nás otiskla do paměti během hodin literatury a dějepisu. Příběh Ivana Olbrachta, zbojníka Nikoly Šuhaje a četníků v drsných horách Podkarpatské Rusi zněl vždycky tak zvláštně exoticky.
A je fascinující si uvědomit, že současná Zakarpatská oblast byla mezi lety 1919 a 1939 regulérní součást Československa jako Podkarpatská Rus. Masarykova republika sem investovala obrovské peníze: stavěla školy, nemocnice, soudy, celá funkcionalistická sousedství v Užhorodu i první turistické chaty v divokých Karpatech.
Co byla Podkarpatská Rus? Nejvýchodnější část prvorepublikového Československa.
Jak se tam žilo? Českoslovenští architekti tam postavili celé čtvrti (dodnes stojící česká čtvrť v Užhorodu), učitelé zakládali české školy a Klub československých turistů vyznačil stovky kilometrů tras v Karpatech.
Proč jsme o ni přišli? Po druhé světové válce ji Stalin v roce 1945 fakticky anektoval a připojil k Sovětskému svazu. Společná historie ale v paměti lidí zůstala dodnes.
Běžně na Ukrajinu jezdím téměř výhradně za novinářskou prací, tentokrát jsem řešila dilema prodlouženého víkendu: Krkonoše, nebo hluboké Karpaty? Z nejvýchodnějšího cípu Česka je to na Ukrajinu blíž, než si myslíš. Za pět hodin projdeš hranicí do Užhorodu, odkud tě klikatá, ale překvapivě dobrá silnice dovede po dalších třech hodinách přímo do srdce hor.
Můj cíl byl tentokrát přímočaře jednoduchý: přijela jsem na Ukrajinu utrácet peníze.
Ruská agrese totiž uvrhla Ukrajinu do tvrdého válečného hospodářství. Veškeré daně, které stát vybere, spotřebuje kvůli neustávajícím ruským útokům armáda a obrana. Školství, zdravotnictví i infrastrukturu drží nad vodou západní pomoc.
Inflace znehodnotila úspory běžných lidí a ceny základních věcí vyletěly nahoru. Podle odhadů Světové banky bude na obnovu země potřeba přes 600 miliard dolarů. Vedle rozstřílených sídlišť a zaminovaných polí je tu ale ještě jedna tichá oběť války: ekonomický sektor, který zkolaboval prakticky okamžitě – cestovní ruch. A právě čeští turisté byli nejvěrnějšími návštěvníky karpatské Koločavy.
Četnická stanice, Olbrachtova socha a české nápisy na každém rohu
Koločava mě překvapila svou rozlohou. Je to neuvěřitelně dlouhá vesnice – táhne se údolím podél řeky v délce snad patnácti kilometrů. Všude okolo se zvedají hory tak hustě zalesněné, až vypadají, jako by byly potažené měkkým mechem.
I když by někdo mohl čekal zapadlou horskou vísku bez služeb, Koločava žije. A československou historii tu potkáváš doslova na ulici.
Před místní školou stojí bronzová busta Ivana Olbrachta, který tu v 30. letech žil, sbíral příběhy a vtiskl Koločavu do české popkultury. Hned vedle najdeš muzeum i památník Nikoly Šuhaje.
Když procházíš vesnicí, chvílemi si připadáš jako v živé skládačce prvorepublikových vzpomínek – narazíš na staré české nápisy, dobové tabulky a ve skanzenu Stare selo dokonce na původní českou obecnou školu.
Uprostřed obce navíc stojí legendární hospoda a penzion Četnická stanice. Budovu v 80. a 90. letech tvořila jen spadlá střecha a holé zdi. Začátkem tisíciletí ji zrekonstruovali rodiče dnešního majitele Olese.
„Když ji rodiče kupovali, byla to chatrč. Během čtyř let jsme udělali novou střechu, omítky i podlahy. Název Četnická stanice jsme nechali, protože tady za první republiky opravdu bývala,“ vypráví mi Oles, kterému ale žádný Čech neřekne jinak než Aleš. Česky mluví naprosto plynule – jak sám říká, díky více než dvacetileté praxi s hosty.
V hospodě si můžeš dát klasický smažený sýr, česnečku nebo řízek, na stěně visí historické fotky a platit můžeš bez problému v českých korunách. Já jsem to tak udělala – třeba za tři výborné palačinky zaplatíš 60 korun, česnečka vyjde na 40 a vaječina 70 korun.
99 procent Češek a Čechů zmizelo
Právě v Četnické stanici je dopad války vidět na proměně skladby hostů. „Do roku 2014 tvořili 99 procent našich hostů Češi. Po roce 2014 se to otočilo a teď, kvůli válečnému stavu, české pojišťovny lidi na Ukrajinu nepojišťují. Cestovky jako Alpina nebo Kudrna zájezdy zrušily a přeorientovaly se třeba na rumunský Banát. Lidé se jednoduše bojí,“ vysvětluje mi Oles.
„Dneska 95 procent hostů tvoří domácí Ukrajinci. Zakarpatí je pro ně jako Švýcarsko za druhé světové války – nejbezpečnější region za horami, kde si lidé můžou na chvíli odpočinout, vyspat se a vzít sem děti. Ale běžný český turista nepřijede. Jezdí jen ti, co nás znají osobně, nebo dobrovolníci.“
Před válkou sem mířily tisíce Čechů a Češek ročně. Dnes jsou divoké hory okolo Koločavy – protkané starým červeným, modrým a zeleným značením ještě od Klubu československých turistů – prázdné. Místní do nich chodí už jen na borůvky, na dřevo nebo pást krávy.
Aleje hrdinů i rodiny na Hané
I když je v Koločavě klid a za celý pobyt jsem neslyšela jedinou sirénu, válka je tu přítomná pod povrchem. U místního úřadu stojí, stejně jako v každé ukrajinské obci či městu, Aleja herojiv. Památník s fotografiemi, jmény a věkem mužů či žen, kteří odešli na frontu a už se nevrátili.
„Mnoho lidí odsud šlo bojovat, z Koločavy a okolí přes padesát mužů. Bratr mé sestry padl jako vůbec první z naší vesnice a má tu svou fotku,“ vypráví pan Vasil, u kterého jsem byla ubytovaná v příjemném penzionu s privátním wellness. Ekonomický útlum a absence zahraničních turistů jsou pro místní rodinné podniky tvrdou ranou.
Přesto je propojení s Českem živé dál. Během jediného víkendu jsem potkala minimálně deset lidí, kteří v Česku pracovali nebo tam mají rodinu. Paní v obchodě mi automaticky rozuměla česky, protože roky pracovala v Brně. Když jsem stoupala na horskou hřebenovou cestu, potkala jsem paní narozenou v roce 1949. S úsměvem mi vyprávěla, že její syn žije s rodinou u Přerova a vnučka právě nastupuje na zdravotnickou školu do Olomouce.
Jde cestovat na Ukrajinu zodpovědně?
Ano, i přes krásnou Koločavu na Ukrajině je válka a je důležité na to pamatovat. Platí jedno základní pravidlo: jedná se o zemi ve válečném stavu, žádné místo v zemi není 100procentně bezpečné před případným raketovým či dronovým útokem. Záruku ti nedá nikdo – ani v Oděse, ani ve Lvově, ani v zakarpatském údolí.
Pokud přemýšlíš nad výletem na Ukrajinu, je nutné rozlišovat mezi smysluplnou solidaritou a bezhlavým hazardem.
Cesta do stabilních horských oblastí na západě, ubytování u místních a útrata pro podporu lokální ekonomiky je reálná přímá pomoc lidem, kteří přišli o živobytí. Naopak bezhlavé cestování blíže k frontové linii či do velkých měst bez jasného účelu je neodpovědnost, která v krizové situaci jen zbytečně zatěžuje ukrajinské záchranné složky.
Praktický průvodce na cestu
- Cestovní pojištění: Většina běžných českých pojišťoven zónu válečného stavu nekryje. Je nutné využít specializovaná připojištění (např. ERV) nebo ukrajinské pojišťovny kryjící válečná rizika.
- Kontroly na cestě (Blokposty): Na trase z Užhorodu do Koločavy potkáte přibližně 3 vojenská kontrolní stanoviště. Cizinci po předložení pasu projíždějí většinou bez problémů a zdržení.
- Hraniční přechody: Počítejte s čekáním. Zdržení na hranicích může trvat hodinu, ale i několik hodin v závislosti na provozu.
- Aplikace a kryty: Stáhněte si aplikaci Air Alert (Повітряна тривога). Vždy si po příjezdu zjistěte, kde se nachází nejbližší kryt nebo bezpečná místnost (pravidlo dvou zdí).
- Místní kontakty: Před cestou se vždy poraďte s někým, kdo na Ukrajině dlouhodobě žije nebo tam pravidelně jezdí.
- Zákaz vycházení: Zakarpatská oblast je jediným regionem na celé Ukrajině, kde byl zákaz vycházení zrušen (resp. nebyly stanoveny noční hodiny omezení) a kde se můžete po ulicích pohybovat i v nočních hodinách.
- Doklady neustále u sebe: I když neplatí zákaz vycházení, stále platí válečný stav. Vojenské i policejní hlídky mohou kdykoliv provádět kontroly totožnosti (zejména na zmíněných blokpostech, nádražích nebo v nočních hodinách).
